Pan Josef Beneš navštěvoval školu v letech 1928 – 1933 a takto na školní léta vzpomíná.
Bydlím blízko heřmanské školy, vidím, jak školáci přicházejí a odcházejí, jak si hrají a čtveračí, jak moc se toho od dob našeho mládí změnilo.
Do hornoheřmanské, dnes již staré školy, jsem chodil v letech 1928 až 1933 v dobách celosvětové hospodářské krize. V dnešních Heřmanicích byly tenkrát tří školy české a jedna německá v Rýdrovicích. Ač bylo tenkrát chudo, nebyla tehdy práce, bylo dětí pro všechny školy dostatek. Rodiny se šesti až deseti dětmi nebyly tehdy výjimkou.
Řídícím učitelem naší školy byl tenkrát pan učitel Pospíšil, učitelkou paní Julie Staňková, později Knápková a docházela industriální učitelka. Byla dvě oddělení, v každém dvě až tři třídy, celkem dvacet pět až třicet pět dětí. K udržení disciplíny sloužilo tenkrát nejen stání nebo klečení na stupínku, v koutě neb za dveřmi, ale často stačil pořádný pohlavek, vytahání za uši nebo vlasy, když to bylo málo účinné, výplata lískovkou na ruce nebo na zadnici. A aby nám nebyla doma dlouhá chvíle, psávali jsme občas padesátkrát až stokrát „Mám se ve škole slušně chovat.“ nebo „Mám si umývat řádně ruce.“ neb podobně.
V prvním oddělení I. třídy byla hlavní pomůckou břidlicová tabulka, písátko a hubka na stírání, což nám sloužilo k výuce psaní. Papír, pera, tužky, to vše bylo pro nás moc drahé. Když jsme to trochu zvládli, začali jsme na papír s pérem a inkoustem, při čemž docházelo ke kaňkám v sešitech i umazáváním rukou a ostatních věcí v okolí a následným trestům. Učilo se i v sobotu dopoledne, svátků však bylo během roku více.
Docházka žáků však bývala špatná, někdy musily děti vypomáhat rodičům. Jindy, když bývalo špatné počasí nemívaly děti buď oblečení nebo častěji boty. Ty měl každý jen jedny, když potřebovaly opravu, nechodilo se do školy, dokud je švec neopravil. Dokud nezačal vyrábět obuv Baťa, šili je ševci. Byly drahé a musily se opravovat.
Paní Jitka Knápková se ve vzpomínkách na školu vrací do období let 1930 až 1935.
Jako každý starý člověk mám i já své nejranější a nejhezčí vzpomínky na dětství, se kterými jsou neodmislitelně spjaté i vzpomínky na školu, a to na školu obecnou v naší vesnici. Byla v roce 1930, t. j. rok našeho nástupu do školy, trojtřídní a nás prvňáků bylo dvacet čtyři, sedmnáct děvčat a sedm kluků. Dva chlapci ze samoty Polsko ještě navíc chodili do menšinové školy v Rýdrovicích.
V první třídě nás učila paní učitelka Eliška Pospíšilová, ve druhé třídě nás učil pan řídící František Pospíšil. V době jeho léčení v lázních nás ještě učily asi tři slečny učitelky, které už ani nevím, jak se všechny jmenovaly. Jedna byla Božena Veverková z Čermné. V pátém ročníku nás učila paní učitelka Julie Knápková, moje pozdější švagrová. V první třídě byla dvě oddělení – 1. a 2. postupný ročník, ve druhé třídě byl třetí až pátý postupný ročník. Potom jsme docházely do měšťanské školy v Šilperku (dnes Štíty), což bylo nepovinné i pro ty, kteří se učili dobře. Žáci se špatným prospěchem (nebo z jiného důvodu) zůstávali ve III. třídě až do čtrnácti let. V roce 1934 byla však tato třetí třída zrušena a od té doby už byla škola jen dvoutřídní.
V obecné škole jsme chodili do školy ráno i odpoledne. V první třídě vždy od osmi do deseti hodin dopoledne a odpoledne od jedné do dvou hodin. Později ve druhé třídě hodin přibývalo, učilo se tři až čtyři hodiny dopoledne a jednu až dvě hodiny odpoledne. Čtvrtek byl vždy volný den, ale učilo se i v sobotu.
Ve druhé třídě jsme my, dívky, měly ženské ruční práce, při kterých jsme byly velice pilné. Učily jsme se plést, háčkovat i vyšívat a vím ještě dnes, že jsme si upletly takové „tílko“ jako spodní kus prádélka, které se nosilo pro teplo přes košilku. Upletly jsme si i teplé ponožky na pěti jehlicích. Háčkovaly jsme různé dečky a při šití jsme se učily všechny ozdobné stehy. Stále mám své výtvory schované. Ušily a vyšily jsme si i zástěrku na hezké světle béžové panamě, kytičky křížkovým stehem a na hrubé kanavě jsme zase vyšívaly dekorativní polštářek. Těmto pracem nás učila odborná učitelka pro různá ženská povolání. Dívky, které zůstaly ve třetí třídě a nešly do měšťanky učila i základům v umění kuchařském. Vím, že vařily jedenkrát v týdnu v kuchyni u pana řídícího. Jestli něco vyráběli i chlapci, už ani nevím.
Dvě hodiny týdně jsme měli náboženství, které nás vyučoval pan farář Mareš z Výprachtic, poněvadž heřmanský pan farář Toušek se nedlouho předtím, než jsme nastoupili školu, odstěhoval. Později asi ve druhé třídě byl na zdejší faru dosazen nový pan farář, který zde bydlel jen přechodně. Byl někde z Moravy a jmenoval se Skopal. Chlapci ho velice zlobili. On byl docela jiný než pan farář Mareš, a tak jsme si na něho jen těžce zvykali. Ono i to učení už bylo potom jiné. Nejdříve jsme se učili jen z Biblické dějepravy – to byl Starý zákon – a potom už jsme se učili katechismus, což pro děti nebylo moc zábavné. U prvního přijímání jsme byli ještě s panem Marešem a dostali jsme hezké obrázky.
Ve škole jsme pořádali 28. října oslavy vzniku ČSR a 7. března slavili narozeniny a svátek pana prezidenta Masaryka. Bylo to opravdu vždy moc pěkné a moc jsme se těšili. Na tabuli se pěkně nařasil nějaký zachovalý krásný velký kašmírový pléd, u nás se říkávalo salup, který někdo doma vypůjčil od babičky a na ten se pověsil obraz prezidenta, kolem květiny a větvičky. Na stupínku jsme potom přednášeli básničky (některé umím dodnes) a zazpívali hymny. Po oslavách už se neučilo. Na vánoce jsme měli také někdy stromeček, posílali si dárky a zpívali koledy. Oslavy se také někdy pořádaly na sále a to tam potom školní děti vystupovaly v různých scénkách a tanečcích. Když jsme byli asi ve druhé třídě, hrála naše škola dětské divadlo „Kašpárkovo nejkrásnější vítězství“. Tancovaly tam víly, byl tam čaroděj Dobroděj, no úplná krása. Nejvíce se však všem líbil hloupý Honza, kterého hrál Véna Bašek z Chudoby. Občas také zavítal do školy nějaký kočovný loutkář, který pro nás v jedné třídě uspořádal představní.
Já osobně mám všechny své vzpomínky na dětství silně propojené se školou. Moje babička s dědou zajišťovali ve škole všechny školnické práce, a tak já už jako dítko předškolní jsem skoro denně ve škole pobývala. Hodně často i v rodině pana řídícího. Nejdříve, ještě před mým nástupem do školy, to byla rodina pana ředitele Jindřicha Wolfa, měli malého chlapce asi o rok staršího, než jsem byla já. Jmenoval se Borisek a vždy mi sliboval, že až vyroste, tak se naučí šoférovat, koupí si auto a sveze mě. Bohužel, od té doby jsem ho neviděla. Odstěhovali se do Ústí nad Orlicí. Měli ještě menší Věrušku. V rodině pozdějšího pana řídícího Pospíšila měli holčičku Olušku. Byla asi o dva roky mladší než já. Bývaly jsme velké kamarádky, ale i ta se mi později odstěhovala i s maminkou do Ústí nad Orlicí. Nová paní Pospíšilová nebyla učitelka. Měla později malou Ilonku a stejně často jsem bývala i u nich. Ilonka už čekávala ve školní zahradě u branky až se budu odpoledne vracet ze školy v Šilperku a volala: „Pojď mi otevšít bánku, viď se nebudeš učit, viď si budeme hlát!“ Bylo to všechno moc hezké, ta školní léta, cvičení v sokole. Jsou to opravdu chvíle nezapomenutelné.
V roce 1995 jsme si uspořádali sraz spolužáků z obecné školy v míst-ním kulturním domě. Sraz byl uspořádán pro tři ročníky – 1923, 1924 a 1925. Sešlo se nás více jak 40. Byli jsme se podívat i v nové škole. Všem se to moc líbilo, ale po roce, při dalším srazu, se nás sešlo po-měrně málo. Byla zrovna nějaká akce v Lanškrouně a mnoho z nás tam má nový domov.
Náš ročník 1924 pořádá každý rok sraz ve Štítech (dříve Šilperku), v restauraci U Černé kočky. Letos, v roce 1999, by to mělo být počtvrté a nám všem bude 75 let. Scházíme se i se spolužáky ze sousedních vesnic, kteří s námi chodili do měšťanky v Šilperku. Jsou z Cotkytle, Jedlí, Svébohova, Zborova, Horních Studének, Písařova. Všichni jsme tenkrát chodili do školy pěšky, jen málokde jezdil autobus. Několik jich přijíždělo vlakem z Heroltic a Bílé Vody. Míváme srazy koncem září, všichni bývají moc spokojeni a schází se nás něco přes dvacet, dědkové i báby. Někdo jezdí až z velké dálky, podle toho kam ho osud zavál. Každý rok však už někdo chybí, buď pro nemoc, ale co je horší, že už nás i mnohý předešel do toho neznáma, kam se i my už pomalu, ale jistě chystáme. Všichni však tvrdí, že bychom, pokud to bude možné, měli ještě i v příštím roce společně oslavit ten začátek třetího tisíciletí. Ne však pitím, to už málo kdo z nás může, ale jen tak, pro potěchu duše, dobrým stavem, hlavně proto, že tu ještě jsme.
Vzpomínky paní Elišky Marešové se vztahují ke školním rokům 1936 až 1941.
Jak člověk stárne, rád se ve vzpomínkách vrací do svého mládí a do dětských let. A tak si často vzpomenu na svá školní léta. Jak jsem jako vyděšený prvňáček usedala do školní lavice. Ale brzy se mi ve škole zalíbilo. První rok nás učil pan učitel Jurenka. Byl na nás hodný. Občas s námi hrával nějaké pohádky a tak nám usnadňoval ty první těžké začátky a pomalu jsme zvykali učení. Učil nás jen první rok. Pak se na té naší škole vystřídalo několik učitelů. Druhý rok nás učil pan řídící Pospíšil. Ale také pouze rok.
Naši zem obsadili Němci a do školy nastoupil německý učitel Domes. Začala němčina. Trápili jsme se s německými slovíčky, které jsme se neradi učili, protože i my děti jsme začaly chápat křivdu, které se na nás Němci dopustili. Dlouho nás však neučil. Musel narukovat a brzy také padl. Pak přišel pan učitel Marek. Byl mladý, ale kázeň dovedl udržet. Na učení byl dobrý. Snažil se, abychom se co nejvíce naučili. Jinak byl velice přísný. Když se někde něco provedlo, nepolevil, dokud nezjistil, kdo to udělal. Dbal, abychom chodili do školy čistí a neváhal nás poslat se umýt do potoka, když se mu něco nezdálo. Taky běda, jestli si někdo stěžoval, že nezdravíme. Hned nás napomínal.
Při hodinách tělocviku jsme chodili do přírody a učili jsme se znát jména rostlin, stromů i ptactva. Tím se v nás vzbuzovala láska k přírodě a všemu živému v ní. Byla to hezká doba – až na válku.
Měli jsme také ruční práce. Kluci dělali ptačí budky, krmítka a jiné potřebné věci. My, děvčata, jsme se učila plést, háčkovat, vyšívat i šít na šicím stroji. Samé potřebné věci. I hodiny vaření jsme měly. To vše nás učila paní učitelka Tarašková. Chodili jsme také pomáhat sedlákům na pole. Byla to tak zvaná válečná prázdninová výpomoc. Užili jsme si při tom i legraci. Také jsme sbírali léčivé byliny. Místo učení to bylo prima. Poslední rok jsme dostali nového učitele a měli jsme ho rádi. Ale jednou nás pěkně prohnal. Bylo apríla a kluci ho poslali ke Kubelkům, že ho tam čeká pan učitel Marek. Byl to apríl. Když přišel zpět vzal křídu a psal početní příklady. Plnou tabuli. Mysleli jsme, že pak řekne také apríl. Ale museli jsme to všechno vypočítat za domácí úkol. Jinak byl skvělý.
Naši páni učitelé se snažili, abychom si osvojili co nejvíce vědomostí a dobrých návyků. Do měšťanky jsme sice za války nesměli, ale kdo chtěl, mohl si po válce měšťanku dodělat. Vysvědčení byla tenkrát dvojjazyčná. Funkci řídící učitelky nad naší školou měla německá řídící Bienová z Rýdrovic.
A tak vzpomínám ráda na tu naši školu. Na vše, co nám dala pro život krásného i užitečného. Vyrostli z nás poctiví a slušní, pracovití lidé. Za to dík i té naší heřmanské škole.