Obec Horní Heřmanice se rozkládá v nejvýchodnější části Čech. Leží v mělkém údolí Heřmanického potoka podél silnice vedoucí do Výprachtic, zčásti podél silnice z Lanškrouna do Štítů. Katastrální území obce sousedí na východě s katastrem již moravského města Štíty, na severu s katastrálním územím Valteřic a Heroltic, na jihozápadě se dotýká území Herbortic a na jihu obce Cotkytle.
Na území obce pramení dva potoky. Heřmanický potok pramení v Rýdrovicích a protéká celými Horními a Dolními Heřmanicemi a poté se na území Výprachtic vlévá do řeky Moravské Sázavy u bývalého Hrabáčkova mlýna (nyní pila s názvem Dřevařská výroba – ing. Jiří Petr). Druhý potok pramení poblíž Cotkytle a protéká Herborticemi a u Tatenic se vlévá také do Moravské Sázavy. Potok tvoří hranici mezi Čechami a Moravou a je někdy nazýván také jako Hraniční potok.
Dnešní obec Horní Heřmanice se skládá z dříve samostatných obcí Horní Heřmanice, Dolní Heřmanice s Chudobou a Rýdrovice.
Odkud má vesnice své jméno? Původně se vesnice jmenovala Hermansdorf, což znamená ves lidí Heřmanových. Herman či Heřman bylo jméno lokátora, který tuto vesnici založil. Horním Heřmanicím se také říkalo Heřmanice Německé, ačkoli tato obec nikdy německá nebyla. Pojmenování Německé Heřmanice vzniklo díky tomu, že se u Litomyšle nacházely České Heřmanice. Bylo potřeba obě obce rozlišit názvem. Dnes je správný název obce v plném znění Horní Heřmanice v Čechách.
Horní Heřmanice byly založeny asi v 1. polovině 13. století, kdy oblast Podorlicka byla kolonizována pány z Drnholce pro krále Václava II. a Přemysla Otakara II. Obec byla součástí Lanšpersko – lanškrounského panství, které v roce 1285 převzal od Václava II. Záviš z Falknštejna. Roku 1304 bylo toto panství i s osadou Horní Heřmanice darováno cisterciáckému klášteru na Zbraslavi u Prahy. Roku 1358 se stalo Lanšpersko vlastnictvím litomyšlského biskupství. Ve 14. století a v období husitských válek bylo panství ničeno nájezdy různých loupeživých tlup, a tak majitel Litomyšlského panství Jan V., biskup litomyšlský, musel roku 1409 požádat okolní rytíře o pomoc. Za ochranu panství vděčil rytíři Janu Strýčkovi ze Strýčkova, kterému však za úhradu žoldu a výzbroje dlužil 100 kop pražských grošů. Nemohl však zaplatit penězi a musel dát v zástavu nejvýchodnější vesnice Litomyšlského panství. Mezi těmito vesnicemi byly i Horní Heřmanice. Později byly tyto vesnice vyplaceny a Jan V. je dostal zpět.
Ve středověku byli občané zastupováni vrchností. Panství bylo samostatnou správní jednotkou, která měla svoje úřady – panskou kancelář na Lanšperku, od 16. století pak v Lanškrouně. Poddaní měli formální samosprávu se třemi až čtyřmi konšely a dvěma staršími v čele s rychtářem. Obyvatelé byli sedláci, chalupníci a podruzi. Na polích se pěstoval hrách jako zdroj obživy a len jako jediný zdroj příjmů. Pro dobytek se pěstovala řepa i obilí. Brambory byly známy až od roku 1756 a setí jetele, které znamenalo pokrok v hospodaření, až od roku 1787.
V období husitských válek bylo Lanšperské panství prvním z cílů husitů, protože biskup Jan Železný, který zde působil, byl jedním z odpůrců mistra Jana Husa. V dubnu roku 1421 husité dobyli Litomyšl. Zda pronikli také do Lanškrouna a do blízkosti Horních Heřmanic nebo přímo do vesnice, nelze doložit. V 1. polovině 15. století získal toto panství Zdeněk Kostka z Postupic, syn husitského hejtmana Viléma Kostky, který dobyl Litomyšl. Jeho rod vlastnil panství do roku 1507, kdy přešlo do majetku Pernštejnů.
Dne 6. července 1622 získal Karel z Lichtenštejna Lanškrounské panství od rodu Hrzánů z Harasova, který vlastnil zdejší panství od roku 1588, kdy je získal od Pernštejnů. Lichtenštejnové zůstali majiteli až do roku 1918.
V 15. století docházelo k přeměňování katolických kostelů na husitské modlitebny, v nichž žili následovníci husitů – čeští bratři. Roku 1568 si postavili v Horních Heřmanicích vlastní kostel, který stával na nedaleké louce východně od nynějšího kostela sv. Jiří.
Českobratrský kostel byl po vyhnání českých bratří zapálen císařskými vojáky. Na statku čp. 17, poblíž místa, kde kostel stál, se prý dochoval ohořelý trám z tohoto kostela i s letopočtem. Tehdejší řídící učitel Čeněk Pozdník nechal trám s letopočtem vyříznout a zaslat do muzea. Další osud této památky již není známý.
Vesnice nebyla ušetřena mnoha válek, které provázely v minulosti naši vlast. Za třicetileté války v letech 1637 – 1639 táhli Horními Heřmanicemi několikrát Švédové, které vedli generálové Torthenson a Banner, s cílem dobýt město Lanškroun. Zabavovali dobytek a obilí, obec musela platit výpalné. Podle ústního podání táhl jednou v létě proud švédského vojska přes obec, ale v Horních Heřmanicích nebylo nic, co by jim lidé mohli dát. Švédové vtrhli do domů, rabovali, ale žádný majetek nenašli. Zajali tedy několik mužů a odvlekli je s sebou. Utábořili se u dnešní obce Mezilesí, kde vykopali primitivní valy, jejichž zbytek je ještě dnes vidět. Podle těchto valů dostalo místo název Švédské šance. Protože obyvatelé Horních Heřmanic nemohli za zajaté muže zaplatit, zajatci byli zabiti. K této tragedii došlo na louce, které se dnes říká Rasova.
Dne 23. dubna 1643 dobyli Švédové Lanškroun, kde zůstali 35 dnů. Všem vesnicím v okolí uložili výpalné. Jelikož obec Heřmanice neměla dostatek peněz, vojáci zapálili rychtu, 14 statků, 3 domy a 6 chalup.
Během švédských válek bylo mnoho osadníků zabito a na zbylé byla uvalena robota. V místní kronice je uvedena zpráva z archivu ministerstva vnitra, podle níž bylo v Horních Heřmanicích v roce 1651 po třicetileté válce 21 chalup a žilo tu 92 obyvatel. Z toho bylo 35 žen, 34 mužů, 14 dětí a 9 cizích osob, za které byla považována čeleď. V celé obci vládl hlad.
V roce 1741 vtrhli na Lanškrounské panství pruští vojáci, tzv. branderburáci, kteří zde měsíc a půl loupili. Byli velmi chamtiví a loupeživí.
V sedmileté válce (1756 – 1763) prošla Heřmanicemi další vojska. Tentokrát je vedl generál Laudon. Vojáci byli spořádaní, neloupili, ani nevypalovali vesnice. Generál Laudon byl ubytován v nedalekém Kořenném dvoře (dnešní Mezilesí). Roku 1778 byla na místě Kořenného dvora založena osada Laudon, pojmenovaná podle generála. Mnoho rodin z Horních Heřmanic se do této osady přestěhovalo.
Na malém svahu nad školou se tyčí místní kostel sv. Jiří. V roce 1706 povolil kníže Lichtenštejn stavbu kostela a o rok později byly položeny základy. Kostel je dílem italského architekta Antonia Saly a byl postaven s pomocí obyvatel Horních i Dolních Heřmanic. V roce 1712 byla stavba dokončena. Současně s kostelem se postavila i hřbitovní kaple – kostnice. Náklady na kostel činily 3 549 zlatých. Chalupa v Horních Heřmanicích stála tehdy 149 zlatých. Dnes je celý kostelní areál prohlášen za kulturní památku II. kategorie.
Vnitřní vybavení kostela pochází z řezbářské dílny v Litomyšli. Hlavní oltář vysvětil roku 1724 biskup Vikopolský Hynek Kolovrat z Olomouce. Malý oltář na pravé straně byl pořízen roku 1715 nákladem 70 zlatých. Byl o rok později vysvěcen Josefem Danielem Meyerem ke cti a slávě Jana Nepomuckého. Levý oltář je zasvěcen od roku 1724 svaté Rodině.
Pan farář musel do Heřmanic dojíždět z Jablonného nad Orlicí. Osadníci mu platili desátky – oves, vejce, máslo. Na posvícení bylo zvykem, že mu každý sedlák donesl koláč a v zimě trochu lněného semínka. Z obyčejné bohoslužby platili lidé faráři 1 zlatý a 10 krejcarů. Pokud Heřmanští chtěli, aby se konala mše svatá, svatba nebo křtiny, museli pro faráře do Jablonného poslat povoz. Roku 1748 byl do Heřmanic dosazen vlastní farář.
O stavbě kostela se traduje pověst. Nynější kostel měl stát na místě starého českobratrského kostela, ale klády a dřevo připravené na stavbu byly přes noc neznámou silou přeneseny na jiné místo. Lidé v tom viděli vůli Boží a postavili kostel tam, kde materiál na stavbu kostela ráno nalezli.
Roku 1749 byla v Horních Heřmanicích vystavěna na tehdejší poměry velmi výstavná zděná fara. Rodák Pavel Bernard Lyer se za faru přimluvil u knížete Lichtenštejna.
Roku 1848 bylo v Horních Heřmanicích 142 popisných čísel a 1 040 obyvatel. Po tomto roce byly zrušeny vrchnostenské úřady. Podle zákona z roku 1849 byla obec svobodná a byla spravována zastupitelstvem, které volili sami občané. O hornoheřmanském zastupitelstvu je první zmínka až 1. dubna 1861.
Zastupitelstvo tvořili:
přednosta,
- radní – vybíral daně,
- radní – měl na starosti policejní dohled,
zapisovatel – tzv. obecní písmovedoucí,
dalších 8 členů zastupitelstva.
Rakousko – pruská válka se odehrála v roce 1866. Pruské vojsko prošlo obcí dvakrát. Chovalo se celkem slušně a po zabavení majetku odešlo zpět do Jablonného nad Orlicí.
Roku 1869 postihlo obec velké sucho. Z bídy a zoufalství obec žádala o pomoc císaře Františka Josefa. Nedochovala se však zpráva, jak byla žádost vyřízena. Na pomoc těm nejchudším zavedla obec přirážku z alkoholických nápojů po dobu deseti let. V roce 1869 nařídil okresní výbor vybírat mýto. Od roku 1870 byly obcí zavedeny další poplatky: žalovací a za udělení domovského práva cizím příslušníkům.
Na počátku dvacátého století zasáhla naše území první světová válka. Již před rokem 1914 se projevovala rozpínavost Německa. To byl signál pro světové zbrojení. Lidé museli platit vysoké daně a podléhali rakousko – německému útlaku. Po atentátu na rakouského panovníka Ferdinanda D´Este nebylo daleko k válce. Rakousko – Uhersko dalo Srbsku ultimátum. Na svátek sv. Anny, 26. července 1914, válečný požár vypukl v plné síle.
V Heřmanicích se právě konal hasičský výlet. Bylo tak kolem druhé hodiny odpoledne, když ke starostovi Josefu Taraškovi dorazil kočár s úředníkem c. a k. hejtmanství, který přivezl mobilizační vyhlášky s nařízením, aby všichni záložníci do třiceti devíti let nastoupili během 24 hodin ke svým plukům. Hasičský výlet skončil v ruchu a debatách o možnostech války.
Po první výzvě byli povoláni muži od čtyřiceti do čtyřiceti dvou let. Po nich následovali všichni vojáci, kteří byli na jaře odvedeni na frontu a poté všichni nevojáci od jednadvaceti do třiceti osmi let. Mimo mužů byli na frontu odváděni i koně z hospodářství.
První rok války nemělo Rakousko o mužstvo a finance nouzi, pouze se obávalo nakažlivých nemocí a přicházející zimy. Proto úřady již roku 1914 vybízely obecní úřady a správy škol, aby shromažďovaly teplé prádlo a sbíraly listy maliníku a jahodníku na čaj, který se vojákům podával místo léků proti úplavici.
Pro nastávající žně byla ustanovena žňová komise, která měla za úkol zjistit, zda je řádně zaseto, a která měla odhadnout výnos sklizně. Zemědělci mohli sít a sklízet pouze tehdy, když jim to bylo dovoleno.
Nouze byla nejen o potraviny, ale i o kovy. Ve vesnici byla nařízena sbírka kovů, mosazných žehliček, hmoždířů, klik atd. V celé vesnici sebrali jen 23,25 kg kovu. Ostatní kovové věci totiž hospodyně ukryly do sena nebo do hnoje.
Ve školách a v kostele bylo přísně nařízeno zpívat rakouskou hymnu. České písně se zpívat nesměly. V roce 1915 byli odvedeni na vojnu devatenáctiletí chlapci.
Rok 1916 přinesl samé „enky“. Tak se říkalo lístkům na koupi určitého množství zboží. Byly zavedeny chlebenky, cukřenky, kávenky, tučenky atd.Mlít se mohlo pouze na mlecí výkazy, jinak měl stát právo vše zabavit.
Když bylo všechno pečlivě schováno před slídivými četníky, nastala starost, jak a kde obilí semlít. Večer se nosilo na zádech do okolních mlýnů a hlavně do mlýna Františka Dlouhého do Dolních Heřmanic, kde bylo okamžitě vyměněno za mouku.
Rok 1916 byl velmi neúrodný, proto ceny opět stouply. Obec hladověla, lidé začali krást obilí a brambory. Byl nedostatek všeho – potravin, obuvi, oblečení. Lidé sbírali kopřivy, ze kterých tkali látky. Byl také nedostatek tabáku, proto si lidé připravovali tabák z listí, podle chuti buď z listí ořechového, bukového nebo třešňového. V obci byl vyhlášen sběr olova, gumy a hader.
Dne 2. září byly vyhlášeny tři bezmasé dny. V pondělí, ve středu a v pá-tek se nesmělo prodávat ani vařit maso. Také byl omezen prodej piva, které se vařilo z jetele a z pýru. Zakázán byl volný prodej brambor, telat a také bylo zakázáno na svátek Dušiček osvětlovat hroby.
Z oběhu byly staženy stříbrné a niklové peníze, neboť byly nahrazeny penězi papírovými. Drobných bylo málo, a tak lidé trhali papírové bankovky „na drobné“.
Na vojnu byli povoláni chlapci osmnáctiletí a muži padesátiletí, tedy často otec a syn. Na frontě však zatím naši občané přebíhali k Rusům, jiní simulovali nebo si dokonce i ubližovali, aby se dostali domů.
V úterý 17. října přijel do Heřmanic Václav Velc, vojenský zástupce z Josefova, aby zabavil heřmanské zvony k válečným účelům. Farnost bývala bohatá na zvony. Byl zde největší zvon z roku 1775, druhý nejpamátnější zvon byl z roku 1578. Další tři zvony byly malé. Všechny tyto zvony zvonily až do 23. října 1916, kdy přišli dělníci, aby na smrt odsouzené zvony sundali. Zůstal pouze historický zvon z roku 1578 a jeden malý zvonek. Celou hodinu předtím zvony smutně naříkaly, jako by věděly, že zvoní naposled. Občané přibíhali ke kostelu, ženy a děti plakaly. Velký zvon se svému sundání zoufale bránil. Prý to trvalo celé 2 hodiny, než jej odpoutali od trámoví. Poté byly zvony odvezeny do Lanškrouna.
Roku 1918 dosáhla bída ve městech vrcholu. Městské děti neměly co jíst, a tak byly prostřednictvím organizace České srdce posílány na venkov. Do Horních Heřmanic přišlo pak mnoho dětí z Prahy, které byly ubytovány u místních rolníků. Na podzim tohoto roku se občané nakazili dosud neznámou chorobou, tzv. španělskou chřipkou.
Kolem 14. října bylo ústním podáním sděleno všem starostům, aby okamžitě přijeli do Prahy. Když se starostové z Čech sjeli, čekalo se již, že každou chvíli bude vyhlášena samostatná Československá republika. Setkání se za Horní Heřmanice zúčastnil Josef Taraška. Nadešel 28. říjen 1918. Do Horních Heřmanic přišla zpráva o převratu teprve druhý den ráno, když došly na poštu slavnostní výtisky Pražských novin. Občané Horních Heřmanic se shromáždili a v průvodu společně odešli do poněmčeného Šilperka (dnes Štíty), kde se zúčastnili strhávání rakouských vlajek a znaků. Po slavnostní řeči se rozešli pokojně domů. V tento památný den se lidé vždy po roce scházeli v Šilperku, aby vzpomněli na vznik samostatné republiky.
Dne 4. listopadu 1918 občané Horních Heřmanic oficiálně oslavili vznik Československého státu. Všichni se sešli v kostele sv. Jiří a pan farář Toušek pohovořil velmi krásně o významu těchto dní. Druhý den proběhla slavnost ve škole.
Do obce se začali vracet vojáci z fronty, ale přes třicet rodin oplakalo své drahé. Život na vesnici se pomalu stabilizoval. Vojáci, kteří se vrátili z války, získali ve světě mnoho zkušeností, které začali používat v praxi.
Vládou byla vyhlášená „půjčka Národní svobody“. Heřmanský starosta svolal obecní zastupitelstvo, které se usneslo, že státu půjčí z obecní pokladny částku 10 000 korun. Rakouská koruna byla přejmenována na korunu československou.
Vesnice se začala zotavovat z války. Dne 4. května roku 1919 byla za účasti obecního zastupitelstva a všech místních spolků, zejména tělovýchovných Sokol a Orel, zasazena „Lípa svobody“. Mohutný průvod šel od školy k rychtě, kde po recitaci školáků byla lípa zasazena. V polovině června se konaly první volby do obecního zastupitelstva, kam kandidovaly 3 strany: Strana sociálně demokratická, Strana lidová a Strana agrární. Byly to první volby, ve kterých měly ženy volební právo jak pasivní, tak aktivní. Mohly tedy nejen volit, ale mohly být také zvoleny.
Po válce začalo několik občanů docházet za prací do 12 km vzdáleného Lanškrouna. Někteří pracovali v tabákové továrně, jiní u Páma (Pam & Co, dnešní Orlické papírny). Do práce se chodilo pěšky, což bylo hlavně v zimě obtížné. Pracovní doba byla deseti i vícehodinová. O nedělích a svátcích se nepracovalo, ráno se chodilo do kostela, potom hospodáři na pivo. V hospodě se uzavíraly obchody, debatovalo se, hrály se karty. Společenský život se začal rozvíjet. V obci byl hasičský sbor, začaly pracovat spolky Sokol, Orel, Dělnická tělovýchovná jednota a jiné. Tyto organizace pořádaly výlety, tělovýchovné akademie, slety a plesy, hrála se divadelní představení.
Roku 1921 se jednalo o sloučení Horních Heřmanic s Dolními a Rýdrovicemi. Ke sloučení však nedošlo. V tomto roce měla obec Horní Heřmanice 859 obyvatel.
Druhé volby do obecního zastupitelstva se konaly v roce 1923.
Od roku 1927 byla značně omezena obecní samospráva. Dohled nad obcí převzal místo okresního výboru okresní úřad. Obce nesměly předepisovat libovolné poplatky.
Zima v roce 1929 byla velice krutá. Lidem brzy došly zásoby uhlí. Školy a úřady musely být pro nedostatek topiva uzavřeny na 10 dní.
Dne 6. března 1935 v předvečer narozenin T. G. Masaryka se konala slavnostní schůze obecního zastupitelstva. T. G. Masaryk byl jmenován čestným občanem Horních Heřmanic. Po slavnostním projevu starosty Václava Baška a po provolání: „Buď nám ještě dlouho zdráv, prezidente náš!“ byla schůze skončena. U školy již čekali lidé, kteří slavnostním průvodem odešli do polí, kde zapálili slavnostní vatry. Po zapálení hranic bylo přečteno poselství Hasičské jednoty. Po návratu do sálu pana J. Berana promluvila o prezidentu Osvoboditeli učitelka Julie Knápková-Staňková. Zbytek večera vyplnil program tělovýchovné jednoty Sokol spolu s hudebním kroužkem Františka Cinka.
Naši vlast čekala druhá nelehká zkouška. V květnu roku 1938 se již zdálo, že vypukne válka s hitlerovským Německem. Záložníci byli povoláni na vojenské cvičení. Po částečném uklidnění situace se však vrátili domů. Již v září tohoto roku však byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Všichni záložníci do čtyřiceti let museli nastoupit ke svým jednotkám. Místní civilní protiletecká obrana měla pohotovost, občané kopali zákopy a různé kryty. Prvního října se občané Horních Heřmanic dozvěděli z rozhlasu o Mnichovské dohodě. Tato zpráva těžce dolehla jak na vojáky, kteří museli opustit pevnosti pohraničního opevnění, tak na všechny občany ČSR. Horní Heřmanice, ryze česká vesnice, byly násilně začleněny do Sudet, což znamenalo připojení k německé říši.
Ve dnech 9. a 10. října přijelo po silnici od Šilperka německé vojsko s děly, koňmi a auty a usídlilo se v Horních Heřmanicích. Německý důstojník všem občanům nařídil, aby si pořídili prapory s hákovými kříži a zdravili pozvednutím pravé ruky. Na prostranství před místní poštou se museli sejít členové obecního zastupitelstva. Tam jim bylo oznámeno začlenění obce do Německé říše. Němci natáhli telefonní kabely od Šilperka přes obec k Lanškrounu, které několikrát členové heřmanské odbojové činnosti přeřezali. Když německé vojsko opustilo vesnici, byla zřízena v hotelu Bartoš (dnes obchod smíšeným zbožím) německá četnická stanice. Starostou obce byl jmenován dřívější starosta Václav Bašek. Němci dále obsadili vesnici Bystřec. Mezi Bystřecí a Jablonným nad Orlicí vedla hranice mezi ČSR a Sudety. Tato hranice dále rozdělovala obce Horní a Dolní Čermnou. Občané Horních Heřmanic jezdili do Jablonného a Dolní Čermné nakupovat. Přechod byl povolen pouze na propustky. Lidé tajně přenášeli peníze a pašovali různé zboží.
Dne 28. října 1938 se v domě Josefa Kubína sešli Josef Cink, Jiří Cink, František Kubelka, František Skalický, Emil Skalický a Jan Vondra, kteří se domluvili na tom, že dojde-li k vojenskému střetnutí s Hitlerem, všichni ilegálně přejdou hranice a přihlásí se do Československé odbojové armády. Tato schůzka byla počátkem odbojového hnutí na Lanškrounsku. Později někteří členové odbojového hnutí neprojevovali dostatečný zájem o tuto činnost a z odboje odešli. Na jaře roku 1944 přijelo gestapo zatknout Josefa Kubína, kterému se však podařilo utéci. Podobně tomu bylo u Jana Vondry, Cyrila Švestky, Bohumila Macha a Josefa Bílého. Dne 7. července 1944 zastřelila gestapácká hlídka německých četníků u Beranova lesa mezi Horními Heřmanicemi a Cotkytlí partyzána Jaroslava Tůmu, vojenského vedoucího severomoravského odboje ze Zábřehu. Po válce mu byl na tomto místě postaven pomník.
Počátkem roku 1939 byly vyměněny československé koruny za říšské marky. Ve dnech 14. a 15. března projelo Heřmanicemi mnoho německých vojáků, kteří jeli obsadit zbytek Čech. Tak vznikl protektorát Čechy a Morava. V Sudetách děti ve škole musely číst, psát a mluvit německy, nemohly se učit ani řemeslu ani navštěvovat vyšší školu. Ve čtrnácti letech, po vychození základní školy, bylo každé dítě předvoláno na německý úřad v Lanškrouně, kde dostalo přidělenou práci. Občanům byly vydány německé pracovní knížky a mnoho heřmanických mužů muselo opustit své rodiny a odjet pracovat do Říše.
V roce 1939 proběhly v Horních Heřmanicích volby. Občané české národnosti měli volit mezi souhlasem či nesouhlasem s Německou říší. Podle zprávy německých úřadů volilo devadesát procent heřmanských občanů souhlas se začleněním do tak zvané „Třetí říše“. Pravdivost těchto zpráv se však nedá doložit.
Dne 1. září 1939 vypukla polsko-německá válka a tento den se považuje i za začátek 2. světové války. Na konci prosince 1939 byla německými úřady uzavřena místní mlékárna. Z jedné místnosti mlékárny Němci zřídili provizorní věznici. Všechny české spolky a organizace a také politické strany i nepolitická sdružení jako Sokol nebo Orel byly zrušeny a jejich majetek zabaven. Jedině hasičský sbor zůstal, ale byl přejmenován na požární policii. Občanům byli odebráni koně a také nákladní auta.
V Lanškrouně byl založen zajatecký tábor. Odtud do Heřmanic dojížděli angličtí zajatci, kteří v obci pomáhali opravovat silnici a v lomu stavět drtič kamene. Válka se začala chýlit ke svému konci. Počátkem roku 1945 projížděly vesnicí povozy německých vystěhovalců, kteří prchali před blížící se ruskou armádou. Tito lidé často přenocovávali v Heřmanicích, kde jim občané museli poskytnout přístřeší. Vedle silnice Štíty – Lanškroun museli muži kopat zákopy a budovat dřevěné překážky přes silnici.Hitlerova armáda byla poražena spojeneckými vojsky a 7. května 1945 se Heřmanice staly opět svobodnou obcí Československé republiky. Lidé zdobili své domky a vítali Rudou armádu.
Vesnice se začala vzpamatovávat z druhé světové války. V následujících letech se uvolnily usedlosti a domy po Němcích v pohraničí republiky, do kterých se stěhovali i občané Horních Heřmanic. To mělo za následek úbytek obyvatel. V roce 1938 bylo v obci 856 obyvatel a po válce klesl stav obyvatel na pouhých 560. Svůj podíl zde měla jistě i válka, v níž zahynulo mnoho mužů.
K elektrifikaci obce došlo v roce 1947 a podíleli se na ní svými příspěvky i obyvatelé. O rok později vznikl akční výbor Národní fronty a zvolil nový národní výbor. Téhož roku byl jmenován čestným občanem Horních Heřmanic Klement Gottwald. Obyvatelé se hojně účastnili nejrůznějších akcí, mezi něž patřila i manifestace za světový mír. Přítomní podepsali rezoluci, která byla odeslána do Paříže, kde se konal Sjezd pro světový mír. Manifestace byla zakončena hymnou Československé republiky.
Horní Heřmanice patří k horským vesnicím, kde má svou nezastupitelnou funkci zemědělství. Jednotné zemědělské družstvo bylo založeno roku 1953. Z počátku mnozí lidé neprojevovali velikou důvěru a zanedlouho po vstupu do družstva z něj opět odcházeli. Družstvo bylo znovu založeno roku 1955 a přes počáteční potíže se v dalších letech úspěšně rozvíjelo.
V obci působilo několik spolků, které se aktivně podílely na zpestření života lidí. Působil zde divadelní kroužek, hudební kroužek, Československý svaz požární ochrany, místní organizace Československého ovocnářského a zahrádkářského svazu, Svazarm, Svaz československo – sovětského přátelství, místní organizace Československého svazu mládeže, Československý červený kříž, Myslivecké sdružení, Československý svaz invalidů. Československý svaz žen se velmi aktivně podílel na společenských akcích. Připravoval pro děti dětské dny a děti naopak připravovaly různá pásma pro oslavy Mezinárodního dne žen.
V sedmdesátých letech se velmi dobře na společenských záležitostech vesnice podílel Sbor pro občanské záležitosti. Organizoval vítání občánků, vítal děti v prvních třídách, předával blahopřání občanům ke zlatým a stříbrným svatbám. Během let některé spolky zrušily svou činnost, ale jiné i nadále pracovaly. Místní hasiči každoročně pořádali ples, kterého se vždy hojně účastnili místní i přespolní lidé. V průběhu sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let stále klesal počet obyvatel ve vesnici. Mnozí odešli za prací do větších měst. Jediným závodem v obci, který zaměstnává více lidí je Jednotné zemědělské družstvo Horní Heřmanice, které se v polovině devadesátých let přetransformovalo na akciovou společnost Hermas. Ke konci roku 1999 žije v celé obci Horní Heřmanice 465 obyvatel.
Koncem roku 1989 došlo v celém státě k významným politickým změnám, které i místní obyvatelé sledovali s velkým napětím a očekáváním ve sdělovacích prostředcích. S otevřením státní hranice se ozývají příbuzní a krajané ze zahraničí, jejichž prarodiče odešli koncem 19. a začátkem 20. století do Ameriky, zejména do Texasu. Dochází ke změnám ve vlastnictví pozemků a majetku, začíná se rozvíjet soukromé podnikání. To vše má vliv na další vývoj obce. Postavila se přístavba tělocvičny u nové školy, TJ Sokol zprovoznil lyžařský vlek, již několik let je v provozu Kulturní dům, opravil se kostel, začal vycházet pravidelně místní časopis Heřmánek. Za všechna ta léta ve své činnosti neustala ani místní knihovna, která má svým návštěvníkům stále co nabídnout.
Dnešní obyvatelé by rádi udrželi dobré jméno obce a pokračovali v tradici svých předků. To vše je dnes již v jejich rukou a věcí samosprávy obce, do které mohou vybírat ty nejschopnější ze svých řad ve svobodných volbách.